Střípky z františkánské spirituality

    Františkánská spiritualita (duchovnost) je zaměření ducha, dle něhož náš serafínský řád  vnitřní život pojímá, projevuje a zvěstuje v každé své činnosti. Je to následování příkladu svatého Františka. Tuto františkánskou duchovnost můžeme posuzovat dvojím způsobem: buď více historicky nebo více teologicky. Historicky se zkoumá, hledí-li se spíše na vnější projevy svatosti jak je nacházejí dějepisci v životě svatého Františka a jeho prvních následovníků. Jsou to: jeho chudoba, prostota, evangelní duch, zbožnost, oddanost a poslušnost vůči ukřižovanému Kristu - nebo též vůči Kristu - Dítěti, plačícímu v jeslích, vůči témuž  Spasiteli, skrytému ve Svátosti oltářní. Tímtéž historickým způsobem zjišťujeme apoštolát mezi chudými a malomocnými, mezi hříšníky a pohany, rovněž rozšíření tohoto františkánského života po celém světě.

    Teologicky zkoumá františkánská duchovnost hledáním spíše kořenů tohoto hlubokého života - totiž zdroje ctností, pobožností a úsilí o spásu duší. Tyto kořeny, které v nadpřirozeném spojení duše s božskými Osobami, v podobnosti s vtěleným Slovem, v úplném předání se Boží milosti. Svatý Otec náš František  nechtěl být "teologem", ano, nejraději se nazýval nevzdělaným a prostým, přece však podivuhodným řízením Božím svojí hlubokou prostotou a svou osvícenou moudrostí položil základy, na nichž mohli pozdější učitelé řádu vystavět velmi krásnou budovu františkánské bohovědy – teologie

    Náš sv. otec František si předsevzal: následováním vyobrazit v sobě a svých bratřích Krista chudého a ukřižovaného. Chtěl ukázat Krista na sobě a na svých následovnících tajemstvím pokory, chudoby, utrpení a smrti.  S Kristem volil kříž, aby našel pravou moudrost a slávu.

    Cílem nadpřirozeného člověka je synovství Boží skrze připodobnění se Ježíši Kristu. Dokonalost, jíž má člověk dosáhnout, je sama dokonalost Kristova, v tajemném společenství a sdílení s ním. Proto nespočívá naše dokonalost v suchém učení, nýbrž v následování Ježíše Krista a v úsilí získat jeho ctnosti.  Naše dokonalost však nespočívá pouze v následování Krista, nýbrž v přetvoření se v něho v jeho tajemném  Těle.  (Kol 3,2;   Řím 6,5; Gal 2,20)

    Sv.František nekladl podstatu dokonalosti do nějakého suchého systému, spíše ji hledal v jistém a skutečném vzoru. Proto Krista spatřoval před sebou v tajemství pokoření a utrpení. S ním rozmlouval jako přítel s přítelem.Tak si František zasloužil být s Kristem výslovně spodobněn. Hlavní jeho touha a předsevzetí bylo: ve všem zachovávat a milovat  svaté evangelium. 
    Víme, že i chudobu, kterou ve svém životě pozvedl na vysoký stupeň, si nevyvolil jako filosof, kterému připadají všechny věci tohoto světa marnými a pohrdání hodnými. Nevyvolil si ji ani jako asketa, jenž nedostatkem pozemských věcí usiluje přemoci sebe sama a  své žádosti. Nevolil ji ani jako reformátor. K obejmutí nejvyšší chudoby jej podněcovala a pudila pouze "láska Kristova".
("poněvadž Pán se stal pro nás chudým... Regula II. in Opuscula) Františkova láska k ukřižovanému Ježíši se osvětluje touto jeho modlitbou: "Prosím, Pane, očisti mou mysl od všeho, co je pod nebem, abych zemřel láskou k tvé lásce, jako ty jsi zemřel z lásky k mé lásce (24).

 

ZASVĚCENÁ ČISTOTA JE DAR BOŽÍ LÁSKY 

 

Apoštolská adhortace Vita consecrata nás upozorňuje, že zasvěcený život je v prvé řadě iniciativa Boží. Ale tím, že jsme se rozhodly složit sliby, už jsme se „zavázali nekonat nic jiného, než plnit vůli Páně a jemu se líbit“ (Řehole čl.16)

            Bůh tedy miluje první a uschopňuje povolaného člověka k této náročné lásce, aby na ni mohl odpovědět. Pouze křesťan, který se cítí být milován Kristem, si Ho může vybrat jako jediný cíl své snoubenecké lásky. Vznešenost zasvěcené čistoty je obsažena v tomto jediném: je to dar Boží lásky.
            Bůh však nevolá proto, aby se člověk vyvyšoval nad druhé, ale aby se dával druhým k dispozici. Člověk je zvláštním způsobem vyvolen proto, aby druhým sloužil. Život v čistotě musí vycházet z víry a stavět na ní. Vyžaduje to několik nezbytných postojů: pokoru, vděčnost, doufat v Boží moc a ne ve vlastní síly, bdělost.

Existuje však i zde nebezpečí absolutizování. Čistota praktikovaná jako ctnost zdrženlivosti může bohužel často sousedit s pýchou a zatvrzelostí srdce a je pak slučitelná s tvrdým nesmiřitelným posuzováním druhých. (Tyto osoby jsou studené, tvrdé, schopné pohrdavého slova, pohledu, postoje. Jedná se v podstatě o nedostatek výchovy vlastní lásky). Naproti tomu čistota jako snoubenecký postoj má všechny rysy, o kterých hovoří sv. Pavel v prvním listě Korinťanům. Nutně vyžaduje odříkání jako každá láska, avšak neuzavírá se v něm. Člověk, jenž miluje Boha, otevírá se současně bližním. Milujíc bližní, projevuje Boží lásku a prohlubuje také lásku k Němu.... Řeholní osoby dnes musejí světu zjevovat nezištnou lásku, která je schopna sloužit bližnímu a nepodřídit ho sobě, lásku, která je schopna existovat bez svého sexuálního projevu. Revize našich motivací musí očistit veškeré monstrózní obrazy zasvěcené čistoty a ukázat její skutečnou velikost....  Je třeba mít na paměti, že řeholní život... má svůj počátek v Kristu....    a jen v něm nachází své konečné ospravedlnění.
            Čistota jako taková je nutná v každém životním stavu. Krom toho slovo „čistý“ se vztahuje k dokonalosti a morální svatosti vůbec; vymezuje totiž čistotu úmyslu a jednání, nezahrnuje tedy jen tělesnou oblast... (citace z J.Gogoly Zasvěcená čistota).             

Vedení Ducha svatého

P.Jan Evangelista Urban

Představujeme si, že nejsme-li činnými, neděje se nic v ohledu dokonalosti a svatosti. Myslíme, že naše posvěcení záleží především na našem vlastním úsilí. Odtud náš chvat, nepokoje a přirozená záliba v činnosti.

Máme-li se stát učenlivými k Duchu svatému, ihned hledáme, jak máme jednat a jak se máme o to přičiňovat. To jasně znamená, že se obracíme zády k řešení.

Máme-li dovolit Duchu svatému, aby nás uvedl v činnost, je třeba se upokojit, uklidnit, udržovat se ve vnitřním odpočinku a pokoji.

            Svatá Terezička vidí celé řešení ve dvou velmi prostých pojmech, jejíchž celý smysl, celý přínos a celou hodnotu oceníme ve zcela novém světle. Jsou to známé výrazy:  POKORA  A  DŮVĚRA. To je vše!  Nehledejme nic jiného, ale dobře je pronikněme a prohlubme tak prostě, jak je to jen možné, aniž bychom je komplikovali zbytečnými úvahami. Dvě trpné disposice. Nejprve je nutné klidně, upřímně přijmout pohled na svou nemohoucnost, slabost, neschopnost, nicotu! Svobodně a v celé pravdivosti. Vyznat to v přítomnosti Boží. Je to jednoduše  upřímná pokora.

Potom je třeba obrátit pohled duše k nekonečně milosrdné lásce dobrého Boha a klidně a bezpečně vyčkávat všemohoucí Boží působení na nicotu, která se mu odevzdává, aby v ní učinil, co mu bude libo. Zkrátka důvěřovat upřímně a bez váhání.

Vložme tyto dvě disposice do duše opravdu dobré vůle (tj. s upřímnou touhou milovat Boha). Cítíme nevyhnutelně a jistě, že Duch svatý bude jednat v této duši. Že ji bude řídit, osvěcovat, pozvedat, posilovat a vést rychle a lahodně po stupních svatosti, ke kterému ji Bůh určuje. A bude to jistě vysoký stupeň.

Ať duše takto připravená, pokojná a vnitřně pozorná dělá prostě a v každém okamžiku to, co se jí zdá, co myslí, že je vůle Boží pro ten okamžik. A ať nechá přitom sebe stranou ! A nezneklidňuje se kvůli sobě, kvůli svému chtění a svým touhám. To postačí. Duch svatý - duch lásky bude volně jednat, bude hýbat touto duší.

Dary Ducha svatého začnou působit trvale a čím dál dokonaleji. Ježíš se zmocní mohutností této duše tak, že už nebude konat skutky lidské a své vlastní, ale skutky zcela božské, vnuknuté a řízené duchem lásky.  Šťastné malé duše !

V tomto je pravé sebezapření.   

Vedení Božího Ducha

Carlo Caretto

„V dětství jsem se zmítal v nezralosti a úzkostlivosti. Dospělým bylo tak snadné vymalovat mi hrůzy pekla. V dospívání jsem se potácel od důvěry v Boha k nedůvěře, od hříchu k pocitům víry a do nočních můr. Nakonec jsem díky vanutí Ducha Božího poznal a pochopil, že moje náboženské zavazadlo obsahuje víc pověr než křesťanství, víc tmy než světla, víc mlhy než slunce, víc skličující nevěry, než osvobozující naděje

Trvalo to, než jsem přestal vyhlížet Boha na studeném mlčícím nočním nebi mezi hvězdami, a zakusil ho ve své blízkosti. V bratřích, kteří byli kolem mne.   Když jsem začal dospívat, šel jsem hledat Boha na poušť. Teď už nemám potřebu vydat se na cestu, abych hledal Boha. Nyní mi stačí zavřít oči a nacházím ho v sobě. Stačí se ztišit a slyším ho promlouvat ve svém srdci, ve svém svědomí.  A on promlouvá stále, ke každému člověku hlasem své božské reality.   Je to tak, jak asi jedna hvězda mluví s jinou. Neužívá úst, která nemá ani uší, která nemá. Mluví tím, co má, co je zákonem přitažlivosti, kterým žije.

            Bůh mluví také skrze věci, které stvořil, skrze logiku, která je řídí, účelností, kterou respektují. Bůh mi neříká ústy, že je krásou, nechává mne ji spatřit v západu slunce nebo třpytu hladiny rybníka. Neříká mi, že je věčný - ale každé ráno vychází znovu  - jako slunce. Neříká mi ústy, že je život, ukazuje mi pole se zralým obilím. Neříká mi slovy, že je láska, ale vkládá tu lásku k lidem do mého srdce. Neříká mi, co bych měl dělat, ale vkládá mi to do svědomí.

 

Evangelium místo zákonictví

P.A.Rotzetter, OFM Cap.

     Evangelium místo zákonictví - je krátká formule toho, co sám svatý František v první kapitole řehole použil. "Toto je život evangelia Ježíše Krista", nebo: "řehole a život menších bratří je následovat učení a šlépěje našeho Pána Ježíše Krista." Podobná formulace je i v 23. kapitole nepotvrzené řehole: "Máme též zachovávat život a evangelium toho, který se snížil, aby za nás Otce prosil. "Toto evangelium třeba vidět i z pozic některých moderních hnutí, protože pro nás mohou být určitým nebezpečím:  Pseudoprogresivní nebezpečí: spásu vidí odvislou od techniky modlitby, meditace, pokud si myslí, že lze k jádru křesťanství dospět jen určitou technikou. 
Jiné nebezpečí:    pokrok křesťanství vidět v pastoračním a politickém aktivismu. Byla by to pseudoprogresivní forma zákonictví: stále běhat a pracovat, jakoby spása světa odvisela jen od naší pastoračně-politické práce.

Pseudotradiční hnutí:  stojí proti těmto proudům - je to v jádru hnutí restaurace: pokus v normách, konstitucích, předpisech hledat spásu.

Proti všem těmto tendencím ukazuje pravou cestu svatý František. Pro něho není jiné autority, než evangelium samo. Vždyť víme, že v Římě v l. řeholi nepředkládal, leč řeči z evangelia o rozeslání apoštolů. Když evangelium přesně meditujeme, zjistíme téměř vše, co František pro svůj život zvolil:

Idea:	"Zdarma" jste dostali, zdarma dávejte....
Idea:	"Kázání na cestách" - uzdravování, ošetřování nemocných, vymítání zlých duchů, oddemonizovávání světa, síla dobrých skutků.
Idea:	"Chudoby, pokoje, pohostinnosti" - jen přečíst devátou a desátou kapitolu Lukáše nebo desátou kapitolu Matouše

 

Totéž zdůrazňuje v Legendě maior svatý Bonaventura: Pro řeholi nebylo rozhodující zákonictví, ale  společný život podle evangelia.  A toto svatý František celý život zachovával. Nová ustanovení zaváděl jen tehdy, když se ukázala jejich zjevná potřeba. Chtěl v ustanoveních i po napsání řehole zůstat pružný. Krátce formulováno:  František chtěl maximum evangelia a spirituality a minimum zákonných ustanovení.   To byl původní program. Ale během let došlo ke krizi. Víme, že v jeho nepřítomnosti chtěli zákoničtí představení připodobnit řád starým, tradičním řeholím. Chtěli mít řeholi, na níž by lehce a jednoduše právně mohli určovat observanci. A v těchto polemikách se František ostře odvolával na evangelium: jádro našeho života nemá být určováno vnějšími ustanoveními, nýbrž Duchem Zvěsti a Duchem Ježíše samého.  A toto je důležité! Celá naše formace má vést k tomu, abychom žili radostně z evangelia   a aby nás evangelium určovalo.

Na tomto pozadí promysleme 23. kapitolu nebulované řehole: Nic jiného tedy nežádejme, nic jiného si nepřejme, v ničem jiném nenacházejme zalíbení a potěšení, než ve svém Stvořiteli, Vykupiteli a Spasiteli, jediném pravém Bohu, který jediný je dobrý. Ať tedy nám v tom nic nepřekáží, nic nás od toho neodděluje, nic nám nebrání: všude na každém místě, v každou hodinu a v každou dobu, denně a ustavičně v něho upřímně věřme.... uchovávejme ho v srdci a milujme ho, ctěme jej a vyvyšujme, velebme a děkujme mu, nejvyššímu a nejvznešenějšímu Bohu..."

Prakticky tedy nic jiného, než Ježíš Kristus. František nemluví o změně světa nebo systémů, o pastorálce nebo chudobě, o mírové práci, ale jen o jediném: o tom, který se ponížil, který nás miloval A nic si nemáme přát, než se stále orientovat na životě Ježíše Krista.

František tedy nechtěl zakládat nic jiného, než společenství těch, kdo Boha v Ježíši Kristu stále chválí.  Myslím na kontemplaci: ta v životě svatého Františka stojí na prvním místě. Nechce nic jiného znát, než tvář Ježíše Krista.

V tom tedy nalézáme měřítko, kánon pro svůj životní styl i pro naši činnost: upřímně se musíme ptát, jakou hodnotu, jaké místo má v našem životě kontemplace, orientace na Ježíše, modlitba, chvály.

A pak se vnucuje už jen jedna otázka: Proč tomu tak v životě svatého Františka je? On je prostě přesvědčen, že jeho každému činu něco předchází: totiž Boží dar, zjevení, vedení, aktivita. Lze to potvrdit ze Závěti: "Pán mi dal.... Pán sám mne uvedl.... Pán mi dal bratry.... Nejvyšší mi zjevil...."   František je přesvědčen, že jeho činy jsou pojaty jaksi do Božích skutků, že jsou konány v Ježíši Kristu, že jeho skutky předchází Boží iniciativa. A tento řád hodnot, tento Kánon musíme dostat do svého každodenního života, abychom žili jako ti, kdo jsou zasaženi Boží iniciativou, kdo žijí z vědomí, že je Bůh milostí předchází, abychom se dokázali orientovat výlučně na Ježíše a na jeho evangelium.

Františkův vztah ke stvoření

    Ekologická perspektiva nám dovoluje rozvinout novou kulturu, která je zakotvena ve františkánském charismatu. Veškeré stvoření je vzájemně spojeno v univerzálním bratrství. Člověk sám sebe uznává za součást kosmické jednoty, která zahrnuje veškeré stvoření. Pouze lidé jsou schopni vědomě vítat "jinakost" druhých stvoření a zodpovědně s nimi společně žít, aniž by je ovládali nebo docela ničili. Uznáváme Zemi za svou matku, protože dává a udržuje život; a nazýváme ji sestrou, protože společně s ní prožíváme a oslavujeme svůj vztah ke Stvořiteli.
     I touto františkánsko-kosmickou vizí zveme všechny lidi, aby se vzdali konzumismu, hromadění majetku, vykořisťování a zneužívání přírody. Stejně vás vybízíme k prostému životnímu stylu, k bratrským vztahům, solidaritě a úctě ke všem formám života. Chceme chránit a obhajovat stvoření, především to, které je nejvíce ohroženo.

Kultura milosrdenství

    Svatý František svazuje své obrácení s jednou určitou, konkrétní zkušeností: Setkal se se sociální bídou své doby, jak se jevila ve zpustlém vzhledu malomocných. Poznal, že Assisi je vlastní "kultura nemilosrdnosti, tj. společenský systém, ve kterém vyrostl a který není postaven na evangeliu; že svět, v němž vyrostl, neřídí bratrství, ale peníze a význam, moc a vláda bohatých nad chudými. Distancoval se tedy od světa (srov. ZFr 1- 5) a začal se svou "kulturou milosrdenství". Objevil Ukřižovaného a uviděl v něm velké množství malomocných. Objevil evangelium a zaměřil se na velké množství žebráků a nádeníků. Objevil bratrskou a sesterskou církev a pokusil se, aby žila ve společenství chudých a malomocných.